Rozhovor s Nicholasem Milburnem (US)

Ahoj Nicku, můžeš se prosím čtenářům, kteří tě neznají, krátce představit? Kdo jsi? Kde žiješ? Čím se živíš? Jaké jsou tvé vášně?

Krátce představit, kdo jsem? Kéž bych se znal natolik dobře, abych dokázal odpovědět jen v pár větách…

Každopádně: rád vařím, rád peču a opravdu hodně rád lezu. Nejvíc si užívám samotný lezecký pohyb. Někdy ho najdu u slavné cesty jako je Biographie, někdy při vypečeném 6c-čku jako třeba u Le Petit Martien. No a někdy ho najdu, i když lezu jen po nějakém parádním stromě. (usmívá se)

V současné době žiju v Boulderu (Colorado), ale původně pocházím z Lafayette v Louisianě, což jsou dvě velice odlišná místa. Profesně jsem softwarový inženýr. Jako bakalář jsem studoval fyziologii a využil pak získané znalosti v postgraduálním studiu informatiky se zaměřením na „data science“. Teď už sice nevyužívám žádnou z těchto specifických oblastí, ale místo toho pracuji na tvorbě back-endových systémů pro středně-velkou technologickou společnost zabývající se kreditními kartami.

Nick: „Užívám si lezecký pohyb. Někdy ho najdu u slavné cesty jako je Biographie, někdy při vypečeném 6c-čku jako třeba u Le Petit Martien. No a někdy ho najdu, i když lezu jen po nějakém parádním stromě.“

S lezením jsi začal velmi brzy a v osmi letech sis už tahal první cesty. Když se ohlédneš zpět, vidíš to jako výhodu nebo bys dal raději přednost větší sportovní všestrannosti?

Vyrůstal jsem v lezecké rodině, takže jsem se s lezením setkával celý můj život, ale neřekl bych, že jsem se na lezení zaměřil nějak brzy. Rodiče mě do toho nikdy nenutili a jen mi lezení představili a ukázali během mého raného dětství. Hodně z těch raných lezeckých dnů jsem strávil hrabáním se v hlíně, zatímco rodiče sami lezli. S přibývajícím věkem jsem k lezení nacházel větší motivaci, ale byla to má volba. Rozhodl jsem se věnovat mu více úsilí, protože jsem chtěl.

Něco mě na lezení přirozeně odjakživa přitahovalo. Rodiče mě pouze podporovali a umožnili mi, abych se tomu věnoval tak, jak jsem sám chtěl. Nemuseli mě nutit. No dobře, máma mě jednou donutila k překonání strachu z pádu tak, že jsem s ní musel absolvovat „pády na prvním“, ale teď jsem za její tehdejší popostrčení velmi vděčný.

Myslím, že moji nejsilnější stránkou v lezení je schopnost intuitivního pohybu na skalách. K tomu mi pravděpodobně hodně pomohl ten můj „brzký začátek“, ale také věřím, že mi k tomu pomohla i rozmanitost aktivit, kterým jsem se věnoval – včetně ježdění na jednokolce.

Nick: „Všechno, co děláme, dohromady utváří to, kým jsme…“

Mnoho lezců z Evropy touží podívat se alespoň jednou za život do Ameriky. Táhnou a lákají nás legendární oblasti jako Yosemity, Indian Creek nebo Joshua Tree. Kterou oblast by evropský lezec rozhodně neměl minout? Jaké lezení nabízí tvůj domácí Boulder a okolí Colorada?

Popravdě? Rovnou bych ti řekl: „Vynechej Colorado a miř hned na jihovýchod!“. Jsem si jistý, že se mi mnoho lidí vysměje, když tohle budou číst (a mají k tomu určitě pádné důvody), ale Colorado nebylo nikdy moji preferovanou lezeckou oblastí ve Státech. S výjimkou Rifle, to místo miluju.

Colorado má totiž tak trochu „hollywoodský efekt“ v tom, že drtivá většina všech lezeckých médií pochází právě odtud, takže lezení je tady nadměrně zastoupeno. Tato vysoká míra viditelnosti a dostupnosti, staví lezení do pozice a přidává ho na „seznam, co v Coloradu zažít". Colorado má dvě velká lákadla: celoroční lezecké podmínky a rozsáhlé množství těžkých a složitých boulderů. Pokud tě něco z uvedeného láká, pak je možná pro tebe lezení v Coloradu to pravé.

Sám si však myslím, že kvalitní jihovýchodní pískovcové oblasti jsou jedním z největších lezeckých bohatství celých Spojených států. Velkou část svého lezeckého života jsem strávil cestováním do Tennessee a Alabamy, abych si zalezl na vynikajícím jižním pískovci. Skála v této části Států patří k jedné z nejlepších na světě. Neviděl jsem sice všechny skály světa, ale i tak jsem si tímto tvrzením vcelku jistý.

Ten pohyb je tam prostě nádherný. Je radost pohybovat se po skále, kdy je celé lezení spíš o plynulosti a „flow“ těla, než jen o drcení lišt na (mnohdy) rozbitých blocích. Samozřejmě všechno je o osobní preferenci. Ve východní části USA jsou pak dvě další pískovcové oblasti světové úrovně – Red River Gorge a New River Gorge, které rozhodně stojí za návštěvu.

Nick: „Skály v jihovýchodních pískovcových oblastech Spojených států patří k jedním z nejlepších na světě. Sice jsem neviděl všechny skály světa, ale i tak jsem si tímto tvrzením vcelku jistý…“

Jaké to je lézt bouldery o obtížnosti V15 (8C)? Dokážeš to svými slovy přiblížit středně pokročilým lezcům, kteří se pohybují v nižší klase, řekněme V8 až V10? Jak trénovat a co dělat pro to, abych se v obtížnosti posouval nahoru?

Nejsem si jistý, jestli se samotné lezení tolik liší, ale existují rozdíly v tom, jak k boulderování přistupují středně pokročilí lezci a lezci elitní úrovně. Středně pokročilý lezec může přijít k boulderu, naházet pod něj bouldermatky a začít lézt.

Když se však u boulderu ukáže elitní lezec, tak může klidně naskládat všechny bouldřice na sebe jen pro to, aby se podíval úplně nahoru boulderu a osahal si tam chyty. Snaží se získat co nejvíc informací a přitom na to vynaložit co nejméně své energie. Když pak začne lézt, stále se soustředí na shromažďování informací a celý boulder zespodu zkouší, dokud o něm nemá všechny potřebné informace. Moc dobře ví, že má jen omezený počet pokusů, než bude příliš unavený. Samotná lezecká část tak může vypadat stejně jako u středně pokročilého lezce, ale elitní lezec věnuje mnohem více pozornosti všem drobným detailům, které v součtu dělají obrovské rozdíly.

Navíc, elitní lezec chápe, že když se mu něco zdá extrémně těžké, neznamená to ještě, že je to nemožné. I když se mu daný pohyb první den nepovede, nepředpokládá, že jej nezvládne. Může se sice rozhodnout, že potřebuje ještě více natrénovat, ale neodepisuje to hned za nemožné…

Nick: „Elitní lezec chápe, že když se mu něco zdá extrémně těžké, neznamená to ještě, že je to nemožné.“

Jak ses připravoval na přelezení boulderu The Game (V15/8C)? Kolik času jsi věnoval přípravě a tréninku? Jak dlouho ti zabralo samotné projektování?

Netrénoval jsem speciálně na The Game. Několik let předtím, než jsem se na něj zaměřil, jsem měl dobrou boulderovou formu. Vylezl jsem slušný počet těžkých boulderů a měl pocit, že mi to leze. Vzpomínám si, jak jsem si říkal, že bych měl asi zvolnit, aby si tělo odpočinulo. Pak jsem šel na místní boulderové závody, kde mi to lezlo fakt dobře. Jenže hned na prvním boulderu ve finále mi rupl vaz v prstu.

Dalších několik měsíců jsem věnoval rehabilitaci a fyzioterapii. Pořád jsem ale cítil motivaci, takže jsem začal hledat nějaký pořádný boulder na comeback. The Game je vhodným adeptem, když bydlíš v Boulderu, tak jsem ho šel zkusit.

Trochu mě překvapilo, jak rafinovaně technický problém to je. S Benem Burkhalterem jsme strávili asi polovinu času zkoušením a řešením toho, jak obtížné je vůbec správně chytnout první chyt. Rozdíl mezi dobrým a špatným provedením představoval jakýsi neuchopitelný, skoro až mystický krystal, ale dalo se to postupem času naučit.

Tu sezónu mi trvalo asi šest dní, než se mi povedlo boulder poslat. V předchozích letech jsem The Game několikrát zkoušel, ale nikdy jsem nebyl dost silný na to, abych zvládl všechny kroky. To se změnilo až v roce 2022. Strávil jsem spoustu dní tím, že jsem jezdil nahoru do kaňonu a ometal sníh z vrcholové hrany boulderu. Bylo to trochu časově náročné, ale když žiješ na místě, kde tolik sněží, tak to k téhle hře prostě patří.

Nick: „Rozdíl mezi dobrým a špatným provedením představoval jakýsi neuchopitelný, skoro až mystický krystal, ale dalo se to postupem času naučit.“

Kdo je pro tebe největší inspirací? Čím si udržuješ motivaci a drive v náročných obdobích?

Snažím se čerpat inspiraci z mnoha různých míst. Samozřejmě, Chris Sharma je na mém seznamu hodně vysoko. Když jsem začínal ztrácet motivaci k boulderování, stačilo se podívat na Sharmovo video z přelezu Biographie a najednou jsem si vzpomněl, jak moc chci tu cestu vylézt.

Odivuju, kolik práce dává Jimmy Webb do rozvoje nových boulderů. To, jak Daniel Woods dokáže drtit chyty a dělat si s nimi, co chce, je neuvěřitelné. Nebo jak Margo Hayes protančila Biographií, bylo krásnou a elegantní ukázkou lezeckého umění. Nebo třeba odvaha Michaely Kiersch v cestě The Golden Ticket, kde musela udělat navíc „extra dyno“, které nikdo jiný dělat nemusel. Mimo to obdivuji, že ohodnotila přelezení cesty za 5.14c, i když to bylo reálně mnohem těžší, ale její výkon mluví za vše.

Inspiruje mě David Graham svým technickým mistrovstvím v lezení a hlubokým pochopením lezeckého pohybu a schopnosti tento pohyb vyjádřit. Obdivuji i rozhodnutí Grega Kerzhnera sladit kariéru softwarového inženýra s lezením.

Asi vám je jasné, že jsem s motivací nikdy příliš nebojoval, ale i tak jsem měl samozřejmě spoustu vzestupů a pádů. Beru to ale tak, jak to přichází. Když nemám chuť tvrdě trénovat nebo se zdokonalovat v nějakém svém megaprojektu, tak prostě jen dělám věci, co mě baví. Kdysi jsem si v peněžence schovával lísteček s nápisem "Pamatuj si, jak moc to chceš". Pomáhalo mi to vzpomenout si na ten vnitřní motor, když jsem doma lenošil.

Možná to vše může znít zmateně a rozporuplně. To proto, že neexistuje jediná správná cesta. Někdy je lepší se trochu uvolnit a vydechnout, zrelaxovat. Někdy je lepší se vzchopit, vydržet a pořádně zabrat. Trik spočívá v tom, poznat, která z těch cest je v danou chvíli pro tebe nejlepší.

Nick: „Neexistuje jediná správná cesta. Někdy je lepší se trochu uvolnit a vydechnout, zrelaxovat. Někdy je lepší se vzchopit, vydržet a pořádně zabrat. Trik spočívá v tom, poznat, která z těch cest je v danou chvíli pro tebe nejlepší.“

AAAA Co balanc v lezení? Myslím tím rovnováhu mezi výkonem (posouvání se vpřed) a lezením jen pro radost z pohybu?

Když jsem byl malý kluk a ještě jsem jezdil na mládežnické závody, dělali se mnou jednou rozhovor. Ten člověk se mě ptal, proč lezu na skále a co mě motivuje k tomu, abych v lezení pokračoval. Odpověděl jsem mu jednoduše: "Je to zábava.". Dlouhou dobu potom se v naší rodině vtipkovalo, jak jsem „nevýrazný“. Z počátku jsem se za to styděl, ale teď jsem na tu svoji tehdejší odpověď hrdý a stále ji cítím jako pravdivou. Prostě lezu, protože mě to baví.

Ano, cítím hrdost, když dokážu tvrdě trénovat, abych dosáhl nějakého svého vzdáleného cíle. Cítím se pyšný, když se tlačím do větších odlezů a dobrodružných cest, které mě až děsí. Dokážu se vybičovat k finálním těžkým pohybům projektu, pak křičet frustrací, a přesto se cítit spokojený, už jakmile se má chodidla znovu dotknou země. Cením si zkušeností z projektování nových cest i z procesu sebe-zdokonalování se. Radost z pohybu jde najít všude. Stačí se dívat.

Nick: „Radost z pohybu jde najít všude. Stačí se dívat.“

---

Nick a naše lezečky

Nick si oblíbil naše lezecké boty Ozone a je snadné pochopit proč. Díky asymetrickému tvaru, preciznímu 3-Force Systemu, přilnavé toe patchi a dokonale padnoucí patě poskytují skvělou oporu na mikrostupech, lištách i v dírkách. Přesnost a citlivost jsou u těchto bot na úplně jiné úrovni, což je ideální pro technické a boulderové lezení.

Zjistit více

---

Vylezl jsi známou a obtížnou cestu Flex Luthor od Tommyho Caldwella. Jak bys ji oklasifikoval a co pro tebe znamenala právě tato cesta?

Flex Luthor je ta nejsložitější cesta, kterou jsem kdy lezl! Zážitek ze samotného přelezu, jsem si tak moc užil. (usmívá se) Když jsem se poprvé objevil pod skálou, vypadalo to, jako by cestu ještě nikdo nikdy nelezl. Jedinou známkou toho, že tam už někdo dřív byl, byly navrtané nýty. Chyty byly špinavé (někdy plné hlíny), skála nebyla kompaktní a ani tam nebyly žádné známky mága. Dalo mi dost práce i to, abych do cesty vůbec nacvakal expresky. Jedinou „betu“, kterou jsem znal, bylo pár krátkých sekvencí ze série Reel Rock zveřejněné na jejich Instagramu, a pak pár obecných pokynů Bena Spannutha ohledně cruxu boulderu, ale i tak jsem několika dalším sekvencím vůbec nerozuměl.

Po několika dnech snahy vymyslet a naučit se správnou betu, jsem byl stále úplně zmatený, a tak jsem zavolal Mattymu Hongovi a on mě celou jeho sekvencí pohybů provedl po telefonu. S jeho pomocí jsem se konečně dokázal rozhodnout pro svoji sekvenci a začal jsem ji zkoušet. Ten proces objevování mě baví.

Prvovýstupci to zažívají pořád, ale já jsem to dělal na cestě, kterou už vylezli tři lidé, a stejně jsem tím byl tak ohromený. A pro doplnění: jsem zatraceně dobrý v hledání bety! Když hodnotíme lezecké cesty, nebereme vůbec v úvahu tu práci objevování prvovýstupce. Nemyslím si, že bychom to nutně měli dělat, ale někdy to stojí za zamyšlení. Jít do toho naslepo nebo jít po zhlédnutí všech YouTube videí diametrálně mění zážitek z celé cesty. Doporučuji dělat obojí, protože obojí má co naučit.

Nick: „Jít do toho naslepo nebo jít do cesty po zhlédnutí všech YouTube videí, to diametrálně mění celý zážitek z cesty.“

Nedávno jsi zavítal i k nám do Česka – do unikátní oblasti Labské pískovce (o oblasti čti více v článku Český pískovcový ráj Labák). Co říkáš na Labák? Jak se ti líbil místní styl a lezecká etika? Dokážeš Labák přirovnat k nějaké oblasti v USA? Co tě u nás ze všeho nejvíc překvapilo?

O českém lezení jsem toho věděl před svoji první návštěvou jen velmi málo, ale Jenny a Žiži mě v rychlosti seznámili s etikou, historií a se vším, co mohu očekávat. Skály mi hodně připomínaly jihovýchod Spojených států. Na takovém pískovci se cítím velmi dobře, takže z tohoto pohledu jsem se cítil skoro jako doma.

To, co mi jak doma rozhodně nepřipadalo, byly ty absurdní odlezy a hrozící nebezpečí kolem toho všeho. Zamiloval jsem si to! První cesta, ke které jsem se dostal, byla asi šedesát metrů dlouhá 5.11 (přibližně francouzské 6c/7a, pozn. autora) se šesti kruhy. V jednu chvíli jsem měl odlez tak 30 metrů od kruhu! Možná přeháním, ale to je úplně jedno, protože jsem měl pocit, že kdybych spadl, tak bych tam rozhodně umřel.

Riskuji, že bude znít arogantně, ale lezení bezpečně odjištěných 5.11-tek je pro mě často trochu nudou. Pokud však odstraníš dostatečné množství nýtů, aby smrt byla reálnou možností, najednou se to lezení stane velmi poutavým a jsi v něm naprosto ponořen. Baví mě soustředění, které si takovýto druh lezení žádá. Přestože většinou dávám přednost bezpečí, cením si také těchto zcela odlišných zkušeností.

Myslím si, že styl přelézání cest je opravdu důležitou součástí lezeckého sportu. Jsem zastáncem lezení stylem on-sight jen s betou, co jsi slyšel. Mít minimální znalosti o cestě třeba kde a jak jde použít koleno, stejně tak i ne-předcvakávání expresek a další. Samozřejmě je to vše proměnlivé a vymýšlím si své pravidla za pochodu, při přelezu cesty. Každopádně české lezení je přesně o tomto stylu.

Nick: „V jednu chvíli jsem měl odlez tak 30 metrů od kruhu! Možná přeháním, ale to je úplně jedno, protože jsem měl pocit, že kdybych spadl, tak bych tam rozhodně umřel…“

Jak pracuješ s mentálním nastavením hlavy? Trénuješ i tuto důležitou součást lezení? Lezci mají často různé obavy a strachy, ale stále je to téma, o kterém se příliš nemluví. Co bys doporučil všem, co chtějí posunout limity ve své hlavě?

Někdy lidé odmítají, když jim říkám o tom, jak se vypořádat se strachem při lezení, protože "já se přece nebojím". To mě vždy tak trochu naštve. Zaprvé je to prostě nepřesné. Zadruhé, tvrdě jsem pracoval na tom, abych dosáhl při lezení mindsetu, která aktuálně mám.

Když jsem začínal, měl jsem z lezení na prvním konci lana obrovskou hrůzu. Vzpomínám si, jak jsem s brekem vylezl nějakou pětku, při které mě máma jistila. Když jsem byl pak dost starý na to, abych mohl závodit v lezení na obtížnost, máma mě přinutila jít ven na skálu a několikrát v cestě spadnout. Pořád dokola a dokola. Pomalu jsem prolézal cestu, krok za krokem, a postupně jsem si propadal cestu nahoru. Ten jeden den tréninku pádů mě sice strachu nezbavil, ale naučil mě, jak se s tím vypořádat. Myslím, že odborným termínem je „postupná desenzibilizace“. Vystavovat se postupně větším stimulům, to je cesta k překonání některých strachů a skvělý způsob, jak být víc v pohodě i s dalšími typy strachů v našem životě.

Přesně tohle jsem dělal často několik měsíců před tím, než jsem začal s projektováním „Biographie“. Pomáhá mi, když se vždy snažím popostrčit sám sebe, i když jen o kousek. Potom tak na konci každého dne najdu něco, na co mohu být hrdý. Vždycky se něco najde…může to být to, že jsem v cestě dolezl dál, že jsem zlepšil svoji betu, že jsem hodil nějaký slušný pád, ale třeba i to, že jsem si připravil skvělou svačinu. (usmívá se).

Nick: „Myslím, že odborným termínem je ,postupná desenzibilizace´. Vystavovat se postupně větším stimulům vede k překonání některých strachů a navíc je to skvělý způsob, jak být víc v pohodě i s dalšími strachy ve tvém životě.“

Jak ses stal ambasadorem české lezecké značky OCÚN a čeho si na spolupráci vážíš nejvíce?

Asi mi pomohlo trošku náhody. Byl jsem asi deset let atletem pro firmu FiveTen a před dvěma a půl lety jsem na místní lezecké stěně potkal OCÚN markeťačku zastupující Severní Ameriku. Asi jsem na ní udělal dobrý dojem, protože mě doporučila jako potenciálního atleta. Pak už jsem měl schůzku s Jenny a zdá se, že to všechno klaplo. (usmívá se)

Vážím si toho, že mohu s lidmi ze společnosti OCÚN mluvit otevřeně a svobodně. Mám pocit, že mohu se společností spolupracovat, a ne jen pouze "reprezentovat" jejich značku. Baví mě design jejich produktů a také to, že mohu otevřeně sdílet své myšlenky a návrhy, které si někdo opravdu přečte. Doufám, že lidé, kteří si čtou všechny mé nápady na design, je budou považovat za užitečné.

Moc Ti děkuji za tento (opravdu hluboký) rozhovor a doufám, že se ještě znovu v budoucnu uslyšíme. Ať se daří!