Jak se tam dostat
Rozhodně letecky! Možností je několik, dá se letět do hlavního města Jordánska Ammánu, do Eilatu v sousední Izraeli anebo přímo do Aqaby, což je jordánské přístavní město nedaleko Wadí Rum. Na cestu z Ammánu je dobré pronajmout si auto, přičemž po cestě se můžete stavit ve starobylé Petře (na sedmý div světa chráněný Unescem mi tam přišlo být nějak moc odpadků a bordelu, hustota pokrytí stánkaři je však přibližně stejná jako na Karlově mostě) a vykoupat se v Mrtvém moři. Pokud letíte do Eilatu, z letiště jeďte ideálně taxíkem k hranici s Jordánskem, kterou však musíte překonat pěšky. Při průchodu přes 10 okýnek s funkcionáři a funkcionářkami získáte 3 lístečky, 5 razítek, 4 samolepky, minete pár borců s kulomety a jupí, jste v Jordánsku! Z hranice opět taxíkem buďto pár kilometrů do Aqaby, kde si nakoupíte trochu zásob, anebo nějakých 40 km rovnou do Wadí. Pokud letíte do Aqaby, je postup stejný jako v předešlém případě, jen vynecháte transfer Eilat—Aqaba.
Na místě
Wadí Rum je vesnice přímo uprostřed lezecké oblasti a jelikož leží v údolí, trochu připomíná Liberec, jen si místo Ještědu představte masív Jebel Rum a místo České chalupy masiv Nasrranni.
Místo tramvají zde jezdí velbloudi a prší zde, narozdíl od Liberce, jen dva dny v roce. Protože tu chcete delší dobu lézt, je dobré sehnat si bydlení. Wadí je poměrně turisticky exponované, a tak je zde možností přehršel. Většinou se jedná o pouštní apartmány, rozuměj betonové domečky s kobercem, matracemi, kuchyňkou a dírou v zemi alias záchodem. Do skal se chodí pěšky. Pokud si budete chtít zalézt i jinde, zkuste určitě kaňon Barrah, do kterého se jezdí džípem. Vyplatí se zůstat na pár dní, přičemž na pouštní noci s bambilónem hvězd nad hlavou budete vzpomínat ještě dlouho po návratu do domoviny. Jen pozor, v Barrah není pramen, takže pokud si budete domlouvat s obsluhou džípu i zapůjčení kanystrů s vodou, nezapomeňte zdůraznit, že kanystry nemají být od benzínu, ať neskončíte jako my. Benzín je bezesporu užitečná kapalina, ale do vody na pití je lepší šumák.
Jak se tam leze
Skalní hmota je ve Wadí organizována do takzvaných dómů, které vyrůstají přímo z pouštní krajiny, a to, tak jako u nás, směrem vzhůru. Jelikož u zrodu wadírumského lezení stáli Britové, sportovek tu moc nenajdete, i když i to se začíná poslední dobou pomalu měnit. Jistit se můžete klasickou pískařskou výbavičkou (smyčky) kterou můžete doplnit o friendy, vklíněnce a na zadek si můžete připnout mágopytel. Na většině štandů najdete minimálně pár vybledlých smyček, které je však dobré pojistit si vlastním materiálem, popřípadě doplnit. Pozor! Nosnost smyček na silném pouštním slunci poměrně rychle klesá, takže pojišťovat, pojišťovat, pojišťovat!
Co si ve Wadí Rum vylézt
Na rozehřátí se dá doporučit třeba desetidélková Black Magic za 5c nedaleko vesnice — trocha dobrodružství, trocha hledání, sem tam štand ve smyčkách a šup, jste nahoře.
Merlin wand za 6a je nejznámější cestou kaňonu Barrah. Krásná pětidélková spára v sobě neskrývá žádnou záludnost, je však extrémně fotogenická a její lezení je nejen pro spáraře požitkem.
Lion heart za 6b nabízí 11 délek úžasného spáro-koutového lezení, přičemž se jedná určitě o jednu z perel oblasti. Přístup k cestě je jednoduchý. Vyražte z Wadí pouští směrem na Saudskou Arábii (takže na jih) až asi po kilometru narazíte na strom. Minout ho nemůžete, protože tu jiný nemají. U stromu se dejte doprava a jste tam. Když budete mít štěstí, pozvou vás po lezení místní beduíni do svého stanu na čaj a zážitek bude dokonalý.
Raid mit the Camel (7a, 14 délek) je parádní linka v hlavní stěně Jebel Rumu, v jejíž nejtěžších pasážích najdete nýty. Cesta nabízí nejen směs stěnového a koutového lezení, ale i komín, spáru a na závěr dvě lehké, ale vypečené délky v rajbáku.
La Guerre Sainte, super stěnová jedenáctidélka za 7b od samotného Arnauda Petita (francouzský lezec známý prvovýstupy po celém světě) vede na odvrácené straně masivu Nassrani Nord. Výměnou za asi dvouhodinový nástup vám bude nejen extraordinérní lezení ve čtyřsetmetrové desce, ale i úžasné výhledy do neobydlené pouště. Pokud s sebou máte lyže, nezapomeňte si na duně na úpatí stěny zalyžovat.
Rock Empire za 8a od českých prvovýstupců Ondry Beneše a Tomáše Tomajdy Sobotky vede vlevo od již zmiňované Raid mit the camel a po osmi délkách se do ní napojuje. Ladění v dírkách v superpevném pískovci je kruciální dovedností v nejtěžších délkách této vyzývavé krásky. Jedním slovem: nádhera! Žádné strachy, crux se nachází přímo pod řetězem třetí délky a dá se háknout, takže pokud se vám nechce sáhodlouze nacvičovat, můžete snadno pokračovat dál.
Pár praktických poznámek
Co se týče bezpečnosti, není se čeho bát. Jordánsko je bráno jako oáza klidu a míru, a to nejen v porovnání s vedlejší Sýrií. K Evropanům a turistům všeobecně se chovají Jordánci mile, je však dobré osvojit si pár frází lokální Bussines English. Kontakt s cizincem navazuje Jordánec rovnou v přátelském tónu (“helou maj frend”), přičemž hned na to pokračuje většinou přímočarým sdělením (“aj hef spešl prajs for jů”). Nutno dodat, že i když si u Jordánce nic nekoupíte, zůstává hovor s ním kamarádský a člověk se dozví spoustu zajímavého.
Je dobré dodržovat místní dress code — neodhalovat ramena a (ideálně ani) kolena. To znamená, že minisukně a bikiny nechte doma!
Ač mají v kuchyni neuvěřitelný bordel, Jordánci skvěle vaří, takže se nebojte zajít si v Aqabě na hummus, kuře nebo jinou pochoutku. Přímo ve Wadí v čase našeho pobytu skvěle vařil vysmátý afghánský kuchař Abu Alí ve své špeluňce, jeho přítomnost je však potřeba ověřit na místě. S alkoholem je to, vzhledem k muslimskému naturelu, horší. Naštěstí se však v Aqabě nachází tzv. centrum neřesti, kde je možné pivo i něco ostřejšího zakoupit ve specializovaném obchodě (ptejte se po Liquer Shopu), před kterým si pak můžete dát kafe a vesele zabafat z vodnice.
A kafe! Dejte si kafe, a to určitě to pravé jordánské — s kardamomem a hromadou cukru. Slibuju, že si na své oblíbené espresso macchiato po dobu pobytu v Jordánsku ani nevzpomenete.
Takže směle do toho, pouštní dobrodružství čeká!
Foto: Ondra Horáček, Alena Čepelková, Standa Mitáč
Text: Ondra Horáček
