Kyra Condie je novou ambasadorkou Ocúnu
Kdo je Kyra Condie
Kyra Conide je třiadvacetiletá profesionální lezkyně z USA. Před nedávnem se přestěhovala z Minnesoty do Salt Lake City, aby mohla intenzivně trénovat na OH v Tokiu 2020, kam se jako jedna ze tří amerických reprezentantů kvalifikovala.
Lézt začala v 11 letech. Potom, co lezení kompletně propadla, jí byla diagnostikována těžká idiopatická skolióza. Byla to zdrcující zpráva, ale naštěstí Kyru nezlomila psychicky. V roce 2010 podstoupila spinální fúzi, po které následovala několikaměsíční rekonvalescence. Její motivace vrátit se zpátky k lezení byla tak velká, že Kyra po svojí nucené pauze začala vyhrávat závody a zlepšila se na vyšší úroveň, než na jaké lezla před operací.
Kyra je známá pro svůj nekompromisní, rychlý styl lezení a pro svůj systematický přístup k tréninku. Dosahuje velmi vyrovnaných výsledků ve všech třech disciplínách olympijského formátu – v lezení na rychlost, v bouldering i v lezení na obtížnost.
Kromě lezení se Kyra ráda věnuje studiu, koukání na Netflix, skládání puzzle, objevování nových kaváren a práci dobrovolnice na veterinárních klinikách. V budoucnu by se ráda zapsala ke studiu zvěrolékařství a stala se veterinářkou.
Jak tvrdě jsi trénovala, aby ses nominovala do Tokia?
V roce 2018 jsem dokončila školu a mohla jsem se začít plně věnovat lezení a tréninku. Od té doby jsem veškeré svoje úsilí směřovala ke kvalifikaci do Tokia, aniž bych dokázala přesněji odhadnout, jak velké jsou moje šance. Věděla jsem, že určitou šanci mám, ale zároveň že bude třeba trénovat opravdu tvrdě, abych ji proměnila. Těsně před Toulouse (nominační závod na OH, pozn.) jsem byla ve svojí životní formě a cítila jsem velké uspokojení z práce, kterou jsem věnovala přípravě. Mám velkou radost, že se mi tahle strategie vyplatila.
Bylo pro tebe těžší dostat se do olympijské formy, nebo vrátit se k lezení potom, co jsi podstoupila operaci a musela jsi překonávat úplně jiný typ pochybností?
Zlepšit se na olympijskou úroveň bylo rozhodně mnohem náročnější než vypořádat se s operací páteře, kterou jsem podstoupila. Zároveň mi některá omezení spojená s mojí páteří asi vždycky budou komplikovat trénink, takže o to těžší bylo se připravit na kvalifikační závody. S tím, jak se styl závodního lezení proměňuje a je čím dál specifičtější, se mi častěji stává, že se do některých pozic dostávám velmi obtížně. Dost náročná jsou pro mě i některá běžná silová cvičení, protože se nemůžu ohnout, jak je potřeba. Hledání způsobů, jak překonat tyhle překážky a být pohybově co nejvšestrannější je pro mě samo o sobě výzvou.
Jak teď vypadá tvůj rozvrh? Máš čas na jiné aktivity, nebo se tvůj život až do Tokia bude točit jenom kolem lezení?
Po kvalifikaci v Toulouse jsem si dala kratší pauzu od tréninku a lezla i venku, ale teď, šest měsíců před olympiádou, už jenom trénuju. Právě teď mám lehčí zranění kotníku, takže se věnuju budování silového základu a až potom se zaměřím na svoje slabiny v souvislosti se závodním lezením. Díky tomu, že teď žiju v Salt Lake City, mám spoustu možností, jak trénovat rychlost, obtížnost i bouldering, a skvělé trenéry, kteří mi pomáhají s pohybovým rozvojem. Příštích pár měsíců bude jen o lezení.
Proč sis vybrala Ocún jako svého sponzora? Co si od tohoto spojení slibuješ?
Vždycky jsem si lezečky od Ocúnu chtěla vyzkoušet, zejména potom, co jsem v Rocklands potkala dost silných evropských lezců, kteří v nich lezli. Když jsem si je zkusila, líbily se mi, podešvová guma je hodně lepivá a tvar mi dobře sedí na noze. Hodně se mi líbí, že jsou v Ocúnu ochotní se mnou spolupracovat na vývoji, a taky to, že viděli můj potenciál ještě předtím, než jsem se kvalifikovala na olympiádu.
Co znamená “reckless abandon” (volně přeložitelné j. neohroženost, lehkovážnost, pozn.)? Kde jsi přišla ke svému lezeckému stylu?
Těmito slovy popsal můj styl lezení jeden sportovní komentátor. Řekla bych, že ráda lezu bez váhání a dávám cestě plných 100 %, což se mi někdy vyplatí, a někdy ne. Záznam z kvalifikační
cesty v Toulouse je toho výstižným příkladem. Myslím, že jsem si nikdy nezabojovala tolik jako tam.
Jaké cesty a bouldery ti sedí, a co je naopak tvůj nestyl?
V boulderingu i na laně mám ráda cesty, které jsou přímočaré a převislé. Miluju, když je tajemství úspěchu prostě v tom, že musíš víc zabrat. Můj nestyl je všechno, co mě nutí lézt pomalu, zejména plotnové výlezy a špatné stupy, kterým se musí věřit.
Kdy jsi poprvé zkusila lezení na rychlost a co si o něm myslíš?
Lezení na rychlost jsem dělala už jako juniorka. V USA je na juniorské úrovni běžné věnovat se všem třem disciplínám, takže jsem v rychlosti závodila od svých 12 let, od 14 pak i na oficiální stěně. Moje jediná medaile z juniorského mistrovství světa je z lezení na rychlost! Ale nikdy jsem se nepovažovala za rychlolezkyni, vždycky to byla disciplína, v které jsem si zazávodila jen tak pro zábavu. Před Tokiem se mi ale moje zkušenosti začaly dost hodit.
