Rozhovor s Anže Peharcem

Jeho hlavním cílem je vždy dosahovat co nejlepších výkonů! Anze Peharc je členem slovinské lezecké reprezentace. Ve sportovním lezení a boulderingu závodí na mezinárodních soutěžích a momentálně se připravuje na Olympijské hry 2024.

Profesionální lezec, který dokázal skloubit svou kariéru nejen se studiem vysoké školy. Jaké jsou jeho cíle? A jak vnímá lezecký boom  v posledních letech?

Více se dozvíte v rozhovoru. 

Život vrcholového sportovce je poměrně odlišný od života ostatních, může vám dát mnohem víc, pokud mu to dovolíte. 

S lezením jsi začínal v roce 2006 jako malý kluk. Měl jsi už jako devítiletý v hlavě ambici toho, že bys někdy mohl lézt vrcholově? Jaké byly začátky malého Anžeho?

Na začátku jsem opravdu nepřemýšlel o kariéře vrcholového sportovce, lezl jsem pro zábavu. Ale ví se o mně, že jsem velmi soutěživý. A to se projevilo už od začátku, později mě to dovedlo k profesionálnímu lezení. Ať už dělám cokoliv, chci v tom být nejlepší. 

Lezení na profesionální úrovni je obecně nejen časově náročné. Před pár lety jsi dokončil studium na Fakultě počítačových a informačních věd na Univerzitě v Lublani. Jak se ti dařilo skloubit kariéru vrcholového sportovce se studiem? A co je celkově tvým klíčem k rovnováze mezi osobním životem, odpočinkem a tréninkem?

Udělat si na věci čas je o mindsetu. Když je člověk dostatečně odhodlaný, vždycky si čas najde, jinak bude neustále hledat nějaké výmluvy. Věděl jsem, že lezením bych se neuživil, chtěl jsem proto mít i jiné možnosti, kterým bych se po ukončení kariéry mohl věnovat. Studium informatiky mi usnadňovala hlavně možnost dělat věci na dálku, to mi moc pomohlo. Většinu úkolů a povinností jsem zkrátka dokončil odkudkoliv, kde jsem právě byl. Na fakultě jsem tak fyzicky strávil velmi málo času, abych mohl co nejvíce trénovat. 

Motivace je podle mě klíčem. Pokud je člověk k něčemu motivován, najde si způsob, jak to udělat. Ve finále to není jen o motivaci, ale také o mnoha obětech. Pokud se člověk chce stát profesionálním sportovcem, musí pochopit, že na určité věci bude muset říkat ne. Život vrcholového sportovce je poměrně odlišný od života ostatních, může vám dát mnohem víc, pokud mu to dovolíte. 

Již za pár měsíců porovnají své schopnosti nejlepší lezci z celého světa na Olympiádě v Paříži 2024. Co ty osobně říkáš na změnu, která nastala od posledních olympijských her, tedy oddělení lezení na rychlost od „dvojkombinace“ lezení na obtížnost a boulderingu?

Pro mě to bylo rozhodně takové malé vítězství. Říkám malé, protože nejraději bych chtěl, aby byly všechny tři disciplíny oddělené, ale asi nemůžeme mít všechno najednou. Takže ano, myslím si, že díky tomuto novému formátu mám šanci uspět, a momentálně dělám všechno, co mohu, abych toho dosáhl. 

V květnu se koná olympijská kvalifikační série v Šanghaji a v červnu v Budapešti, pro tebe je to poslední šance probojovat se na letní Olympiádu. Na co se v rámci své aktuální přípravy nejvíce soustředíš? Kde cítíš, že máš rezervy a v čem jsi naopak sebejistý?

Soustředím se na co nejvíce simulací, abych měl hrubou představu o tom, jak by mohla kvalifikace vypadat. Kromě toho jsem právě dokončil přípravu na bouldering a nyní se zaměřím na kombinovaný trénink. 

Sebejistý se cítím v boulderingu a vím, že právě tam mohu udělat největší rozdíl ve výsledcích. Mojí slabostí je určitě vytrvalost, to bude zásadní věc, kterou budu muset do kvalifikace zlepšit. 

Patříš do týmu slovinské lezecké reprezentace, jaké je to být jejím členem? Jsi spíše individualista a raději se sám koncentruješ na vlastní výkon nebo patříš mezi lezce, kteří preferují trénink ve větší skupině a společně vymýšlí betu? Jak moc členové reprezentace spolupracují třeba na přípravě, jestli vůbec?

Být členem národního týmu je opravdu skvělý pocit. Společně jsme si toho už hodně prošli, jsme jako rodina. Cítím vděk za to, že mohu být malou součástí obrovské slovinské lezecké historie.

Pokud jde o trénink, v minulém roce jsem trénoval převážně sám, s výjimkou týmových tréninků, ale letos jsem se rozhodl zvolit jiný přístup a trénovat s ostatními lezci co nejvíce. Moc se mě to baví a je škoda, že jsem to neudělal už dříve. 

Tvoji rodnou zemi, Slovinsko, můžeme díky několika významným oblastem označit lezeckým rájem. Své nejtěžší bouldery však absolvoval třeba ve Švýcarsku (Disneyland production 8A+, Die Unendliche Geschichte 8B+) nebo Rakousku (Power of Goodbye 8B). Co nějaké lezení u vás? Máš nějakou oblíbenou oblast či konkrétní cesty?

Na delší dobu jsem venkovní lezení přerušil, protože jsem trénoval hlavně na velké soutěže a nakonec stejně byla pandemie covidu-19… Nyní se ve volném čase učím nové věci z oblasti počítačů a informatiky, to mě naplňuje. Doufám, že jednou nějak přispěji k lezení i tímto způsobem. 

Nicméně v minulosti jsem venku lezl hodně. Oblasti ve Slovinsku, které mám opravdu rád a doufám, že se k nim v budoucnu vrátím, jsou Mišja Peč, Osp a Bohinjska Bela. Bohinjska Bela je pro mě z těchto tří výjimečná, protože je blízko mého bydliště, a když jsem byl mladší, tak jsem tam hodně lezl s rodiči. Pokud se tam někdy dostanete, rozhodně musíte vyzkoušet slavnou cestu „Ekosistem“. 

A naopak kam jinam tě to láká? Co dalšího máš na svém seznamu lezeckých přání a cílů?

Co se lezeckých cílů týče, mám jich na seznamu ještě hodně, ale teď mám v hlavě jen jediný - Olympijské hry. Kromě účasti v Paříži si stále přeji splnit svůj dlouhodobý cíl a vyhrát světový pohár v boulderingu. Doufám také, že se světový pohár v boulderingu bude v následujících letech konat ve Slovinsku, abych si mohl zazávodit i před svými fanoušky v domácím prostředí.

Na skalách je mým cílem vylézt cestu obtížnosti 9A a boulder 8C. Mezi bouldery, které opravdu musím vylézt, patří určitě boulder Bügeleisen v Maltatalu. Také mám rád oblast Magic Wood, kde mě čekají podobné projekty.

Lezení se v posledních letech stává čím dál populárnější napříč společností. Jak vnímáš tenhle lezecký boom? Máš nějaké tipy nebo fintu, kterou bys rád doporučil ostatním nejen do jejich začátků?

Tenhle lezecký boom je pro každého profesionálního lezce úžasný a doufám, že bude dál pokračovat ve stejném tempu. Doufám také, že jednoho dne dosáhneme bodu, kdy se vrcholoví lezci budou moci lezením bez starostí uživit.  

Kdybych měl dát jednu radu všem začátečníkům, bylo by to naučit se lézt s otevřenými kyčlemi. Vidím hodně začátečníků, kteří stáčí svá kolena dovnitř a uzavírají tak své kyčle, jakmile se tohle naučíte, je opravdu těžké to změnit. Takže otevřete své kyčle a ujistěte se, že vaše kolena směřují ven, když se pohybujete po stěně.

Jaké vybavení bys za sebe doporučil? Jako ambasadora Ocúnu tě na fotkách vidíme v lezečkách Fury a sedáku Flit, jsou i nadále tvými favority?

Pokročilým lezcům bych doporučil model lezeček Fury nebo Bullit. Jsou to moji oblíbenci, které obouvám každý den. Ano, moje vůbec nejoblíbenější je bota Fury, skvěle mi sedí na noze a zvykl jsem si na ni natolik, že nemám v plánu ji měnit. Sedák Flit je super lehký, tudíž je ideální volbou pro soutěže. S modelem Webee ale taky nemůžete udělat chybu.

Anze, moc děkuji za tvůj čas! Přejeme ti mnoho úspěchů nejen na olympiádě.